Symboly Inků, Mayů & Aztéků - Kniha

Heike Owusu/ Fontána, brožovaná, 274 stran.

Inkové

Historie obrovské říše v Andách se dá zpětně vysledovat až do roku 1200. Tehdy se prý podle legendy vydali čtyři bratři do čtyř světových stran, aby uspořádali svět. První největší říše, která se v Andách vytvořila před Inky, byla říše Chimů, kteří panovali v období mezi roky 1050 a 1460. Velký královský stát Inků se skládal z hlavních národů Aymarů, Kečuů a Uru, kteří vybudovali Tiahuanaco. Mnoho dalších kmenů se postupně vtělilo do této velké říše. Svědectví o této vysoké kultuře podávají ruiny měst Machu Picchu a Cuzco. Inkové znali umění, jak úplně dokonale, bez škvír spojovat obrovské kamenné bloky, aniž by používali maltu.

Jméno Inka označovalo jak národ, tak panovníka, který byl pokládán za pozemské ztělesnění boha slunce. Vliv Inků působil blahodárně na kmeny v Andách, protože ukončily kanibalské zvyky a silně omezily lidské oběti. Říše sama byla přísně organizovaná a dávala jednotlivci jen malý prostor pro osobní rozvoj.

Od devíti let věku byla každému obyvateli inckého státu přiřazena určitá úloha. Devíti- až dvanáctiletí tak měli chránit osetá pole před vránami a mladiství do osmnácti let střežili stáda. Až do dvacátého roku sloužili mladí muži jako poslové a strážci stád lam (lamy jsou vysokohorští malí velbloudi v Andách, nosily náklad, poskytovaly vlnu a maso). Věk vhodný pro ženění a službu ve válce byl mezi dvacátým a padesátým rokem života. Starší lidé a postižení vykonávali práce, které nepřetěžovaly jejich síly. Všichni obyvatelé státu museli odvádět pravidelné dávky, které jim v dobách nouze zase přišly vhod. Státní náboženství se vztahovalo k jedinému bohu, Viracochovi. Jeho kult se ovšem omezoval nejvíce na šlechtu, zatímco rolníci zůstávali věrní uctívání lokálních božstev a přírodních duchů.

Žádný stát kromě moderních totalitních systémů neusiloval o tak rozsáhlou kontrolu, jaká byla praktikována v říši Inků. Je podivné, že při tom zřejmě nedošlo k rozvoji písma. Místo toho si Inkové pomáhaly uzly, aby dokumentovaly data, události a daně. Tímto způsobem však nebylo možné uchovat jména politicky důležitých osobností. Novější výzkumy zjistily, že u geometrických ozdob na keramice a látkách se jedná o glyfům podobné znaky, které však ještě nebyly rozluštěny.

Mayové

Byl to duchovně  a umělecky nejvýznamnější národ Ameriky. Jejich kultura se obecně dělí do tří úseků, předklasická doba mezi 1500 před naším letopočtem a 200 po našem letopočtu, klasická epocha od roku 200 do roku 900 a pozdní klasika od 900 do 1600. Ani během klasické doby, kdy byl národ kulturně navrcholu, neexistoval žádný jednotný stát, ale skládal se z asi 110 větších a menších center, která měla všechna svou samotnou vládu.

Sociální struktura se skládala z přísného kastovního systému. Jen horní vrstav knížat, knězů a úředníků stejně jako kasty řemeslníků a vojáků obývaly nádherná města. Největší část národa žila na venkově a jen velmi zřídka přicházela do styku s kulturními vymoženostmi, jaké se nacházely ve městech. Když šlo o důležité termíny, které se týkaly sklizně, pak sedláci vyhledali radu kněží, kteří jako jediní měli přístup do chrámů.

Neúroda a hlad zřejmě vedly k tomu, že venkovské obyvatelstvo vyhnalo šlechtu a kněze z měst, která jsou od 10. století opuštěná. Pak národ táhl z Guatemaly do severního Yucatánu, kde se brzy dostal do područí Toltéků. Nakonec obě kultury splynuly do vysoce rozvinuté jednoty, která prožívala období největšího rozkvětu ve městech Uxmal a Chichén Itzá. Pod vlivem Toltéků a nakonec Aztéků, kteří se později podrobili Maye, získal na významu zvyk lidské oběti. Oběti sice byly známé i v náboženství Mayů, ale konaly se jen v dobách nouze.

Mayská kultura jako taková se odvozuje vlastně jen od nížinných Mayů, jejichž potomci ještě dnes žijí v severním Yucatánu. Naše poznatky o náboženství a způsobu života tohoto národa jsou stále ještě omezené. Zajímavé jsou známé paralely k asijským náboženským představám Tibetu, k lámismu, zejména v souvislosti s vírou v onen svět. Dokonce i staré čínské znaky mají často ekvivalent v glyfech Mayů. Vycházíme z toho, že by se mayské glyfy proměnily na písmo, kdyby jejich vývoj nebyl přerušen. Bohužel zůstaly zachovány pouze tři rukopisy, které nepadly do ničících rukou příliš horlivých španělských misionářů. Jsou to tři poskládané papírové proužky  vysoké asi 20 - 25 cm s délkou několika metrů: Codex Dresdensis (drážďanský), Codex Tro-Cortesianus (Madrid) a Codex Peresianus (Paříž).

Z několika stovek božstev, která jsou dosud známá, jich mohlo být přiřazeno asi třicet. Bohové, jejichž jména (zprvu) nemohla být rozluštěna, byli kvůli zjednodušení charakterizováni jedním písmenem abecedy a vlastností, např. "mladý bůh H" nebo "bůh C s opičí tváří" nebo "černý bůh M". Toto označení si uchovávají i po svém rozluštění.

U Mayů je nápadná převaha mužských božstev, proti nimž stojí jen dvě bohyně, které ovšem platily za zvlášť mocné. Typické pro Maye je uctívání určitých bytostí v různých aspektech nebo dílčích osobnostech. Tak se může jedno a totéž božstvo projevovat jako pomáhající i jako ničící bytost. Různé dílčí aspekty se často nacházejí ztělesněné ve zvířecí formě.

Aztékové

Národ Aztéků putoval na začátku 14. století ze severního Mexika do jeho jižních oblastí. Jen váhavě se přizpůsoboval válečnický národ převládající kulturní úrovni mayské civilizace. Od svého ochranného boha Huitzilopochtli obdrželi sdělení, že mají založit město na místě, na kterém by uviděli orla, jak nese ve spárech hada. Tak si Aztékové založili své hlavní město uprostřed jezera Tezcoco: Tenochtitlan, předchůdce Mexiko-City, byl z hlediska architektury mistrovské dílo, které ve Španělech vyvolalo hloboký údiv. Město chránily umělé hráze a bylo protkáno kanály. V 16. století mělo už více než 70 000 obyvatel.

Už 50 let po založení Tenochtitlánu a po zasvěcení velkého chrámu začali Aztékové s budováním největší a nejmocnější říše Střední Ameriky. Podporu měli ve dvou spřátelených kmenech, které ostatně musely potvrdit i volbu aztéckého krále.

Zvláštní význam Aztékové své bezchybné pověsti férových obchodníků. Své bohatství získali z kvetoucího dálkového obchodu, který sahal až do Jižní Ameriky, ze zemědělství, které provozovali zčásti na uměle založených, plovoucích ostrovech. Venkovské obyvatelstvo dostalo přiděleno parcely, které se pak dědily a bylo povinno odvádět státu dávky. Aztékové znali otroctví. Otrok ovšem mohl získat základní majetek a jeho děti automaticky obdržely svobodu. Zabíjet otroky nebo je prodávat proti jejich vůli bylo přísně zakázáno.

Aztécká říše ovšem nebyla žádný totalitní systém s centrální vládou. Na to by počet obyvatel nestačil. Když se vedly války, sloužily v prvé řadě k tomu, aby se z řad zajatců získaly lidské oběti. Kromě bohům měl tento zvyk sloužit také k odstrašení, protože na obětní slavnosti byli vždy přednostně pozváni náčelníci znepřátelených kmenů.

Své umění a kulturu převzali Aztékové nakonec ve velké míře od Mayů. Tak se i náboženské představy smísily a sjednotily. Nadvládě Aztéků učinili konec Španělé, kteří do země vtrhli roku 1520. Jako oprávnění pro vlastní hrůzyplné činy a pro zničení této rozvinuté kultury posloužily konkvistadorům, španělským dobyvatelům, lidské oběti považované za barbarské. Ačkoli je Aztékové přivítali přátelsky, Španělé zabili jejich posledního panovníka Moctezumu, načež se říše v tomto bezvládí rozpadla.